Třetí týden v Jerevanu

Třetí týden byl v duchu školení o fundraisingu a fungování NGOs v USA od lidí z Peace Corps. Kupodivu se nenaplnilo naše očekávání amerických frajírků, kteří nám přišli říct, „jak se to má dělat“ a bylo to příjemně a užitečně strávených 6 hodin s lidmi, kteří opravdu chtějí někde pomoct. Zároveň jsme víc pochopily problémy, které mají arménské neziskovky, a došlo nám, že komunikace s pobočkami, které často ani nemají přístup k internetu, musí být o něco větší výzvou. (Čím dál tím větší výzvou je zároveň i komunikace s naší arménskou koordinátorkou, která – ačkoli přístup k internetu má- šíří potřebné informace s rychlostí blesku
asi půl hodiny po 12, čímž přidělává vrásky nejenom nám, ale i lidem, kteří na nás čekají.)Na školení jsme se konečně seznámily i s dalšími dobrovolníky EVS a mimo jiné nám došlo, že i dobrovolničení v ZOO má obrovský smysl.

Jeden večer se vlastně nedopatřením ocitáme na setkání jerevanských couch-surferů, kde si po příchodu mezi 10 arménských chlapů první chvíle připadáme jako mimozemšťani. Po dalších dvou pivech však tenhle pocit mizí a nakonec s nimi trávíme mnohem víc času, než bychom na začátku čekaly. Po půlnoci se na trávníku u labutího jezera (zase bez labutí) rozdělujeme na 2 skupinky. Zatímco jedna řeší nejvhodnější možný účes pro Arménce žijícího v Americe, který si přijel pro svou arménskou babičku, druhá diplomaticky mlčí u monologu ohledně války s Ázerbájdžánem, napadení Tureckem a mírumilovnou invazí do Československa. Nevíme, jestli je překvapivější poslouchat tak zkreslenou realitu nebo fakt, že ji posloucháme od člověka, který žil 15 let v Evropě. Je zvláštní, jak se tu člověk může setkat s někým, kdo strávil půlku života ve světě a má mnohem víc úzkoprsé názory než člověk, který celý život nevytáhl paty z rodné vesnice.

V sobotu vyrážíme se sbalenými batohy na celý víkend a noc ve stanu do místního rekreačního

střediska – k jezeru Sevan. To, co nacházíme, nás hned několika způsoby překvapuje. Kombinace stanů s plachtami od Coca Coly, rádoby západní hudby a zábavy spojená s rezavými Ladami a starými tradičně oblečenými babičkami posedávajících ve stínu nám připadá více než komická. A tak místo abychom se s místními rekreovali, vyrážíme ke 2 starým kostelům - nejznámějšímu místu u Sevanu, které však není cílem většiny zdejších rekreantů. Ti se radši koupou v ledové vodě a opalují na spalujícím slunci.

Absurditu nacpaných kostelů podtrhuje fakt, že

jeden z nich byl kdysi rozebrán, aby si z jeho kamenů jeden ze sovětských papalášů postavil sídlo. Navíc čím víc je uvnitř lidí, hlasů a krátkých sukní, tím méně důvodů, proč se dovnitř cpát taky. Odpoledne se rozhodujeme, že neděli strávíme jinde a tak čekáme, než přijde dost lidí k mašutce, která se vrací do Jerevanu.

Vlakové nádraží naproti nám má na střeše obrovskou vybledle rudou hvězdu.

V neděli vyrážíme na místní autobusové nádraží s mapou v ruce a s myšlenkou, že bychom se chtěli dostat ke kostelu Khor Virap.

Nenecháváme se odradit vykecávající paní za jedinou otevřenou pokladnou, která se s námi nechce bavit jinak než arménsky, a očividně ji vlastně otravuje, že se ji na něco chceme zeptat. Naše odhodlanost se nám vyplácí. První, koho oslovíme z hloučku postávajících pánů, nám nabízí, že nás tam sveze. To ještě netušíme, co vše s tímto na první pohled nenápadným malým milým pánem podnikneme.

Nejenže nás na místo doveze, ještě nás stihne seznámit se svou rodinou, pozvat na výborný oběd a provede nás s historickým výkladem po městu Aštarak a jeho okolí. Pán nám s dalekohledem ukazuje tak blízké a přitom uzavřené hranice s Tureckem, přičemž několikrát nezapomene zmínit, že na druhé straně nežijí Turci, ale ti milí Kurdové.

Procházíme se po rozpadlinách skoro 2000 let starého města a dějiny na nás koukají z pod každého kamene. Od kostela se přesouváme na zahradu místního správce rozpadlin, který má k našemu překvapení ve své stodole muzeum s vykopávkami, jež svým stářím strčí do kapsy nálezy ve všech českých muzeech dohromady.

Pohostinnost místních nezná mezí. I když je nám trapné se nechat takhle hostit, líbí se nám vzájemná blízkost místních lidí, ke které se pomalu a ostýchavě začínáme přidávat.

Při loučení si uvědomujeme, že obejmout někoho, koho známe jen pár hodin, je mnohem přirozenější a samozřejmější než to v Čechách vypadá. Stejně jako se tady samozřejmě nikdo neomlouvá, když se někoho nevědomky dotkne a ani když mu vědomě sedí v mašutce na klíně. Je paradoxní, že v tak konzervativní Arménské společnosti jsou si lidé mnohem blíž než bychom čekaly.