Druhý týden v Jerevanu

Druhý týden v Arménii jsme začali cestou na po příjezdové školení v Gyumri. Nebýt toho, že jsme se tu seznámili s dalšími EVSáky a poznali město, tak to bylo dost k ničemu. Jedli jsme výhradně pizzu v italských restauracích a program se smrskl na prolistování letáků stažených ze stránek EU.

Hned na začátku týdne jsme začaly druhou část projektu - práci pro organizaci zabývající se právy žen.A zase to samé kolečko vysvětlování. Jakoby na vysvětlení nestačilo, že tu jsme. Jakoby nám to neviděli na očích. Jakoby celá ta otázka nebyla nesmyslná. Neměli bychom se spíš ptát, proč se někdo NEzajímá o lidská práva?

Budeme dělat screening legislativy evropských zemí, která se týká rodin s více dětmi. Až skončíme, naše závěry se zapracují do legislativního návrhu, který podává neziskovka vládě.

Večer v obrovsky západním supermarketu děláme nákup za třetinu průměrného arménského platu. U regálu s vínem nás plynnou angličtinou osloví prodavačka. Přemýšlíme, co studovala .. práva? Ach jo.

Náš arménský kamarád nás vzal na statek nedaleko Jerevanu do města Ushi na projížďku na koních

Smáli jsme se, že při té příležitosti vlastně uspořádal takovou malou mezinárodní konferenci, protože v autě jsme jely s Němcem žijícím v Bruselu (nerad bývá označován jako z Belgie – není to prý stát ;)), s Arméncem a s Japoncem.

Celou cestu jsme se nepřestali smát.

Jeden z nejkrásnějších večerů jsme pak zakončili jerevanským pivem v hospůdce.

V posledních dnech se vídáme jen s velmi angažovanými lidmi z Evropy a Arménie a trochu tak ztrácíme kontakt s Arménskou realitou. Jakoby tu všichni organizovali kulaté stoly s politiky, byli ředitelé alespoň 1000 členné neziskové organizace nebo alespoň polovinu týdne zadarmo vyučovali angličtinu.

Zpátky na zem nás vrací večerní procházky rozpadlou čtvrtí,

kterou máme za zahradou. Špinaví chlapi, kteří opravují auta, hrají karty a usmívají se na nás. Děti, které nás na starých kolech vyprovázejí až za roh a zvědavě nás pozorují. Babky, které na krajnicích silnice sedí na plesnivých dekách a přátelsky mlčí. Koťata, vychrtlí šediví psi, slepice a krávy na dvorkách.

Zpocené, s foťákem na krku a mluvící divnou ruštinou tu působíme jako mimozemšťané.Na konci čtvrti, kde se úroveň plechových domků zvedá a kde stáří rezavých Lad trochu klesá, se nám přestává líbit. Ve chvíli, kdy si uvědomíme, že je to jenom proto, že ulice začínají působit jako velmi (ale opravdu velmi) chudý západ, se zastydíme. Snažíme se být rády, že jsou alespoň někde peníze trochu víc vidět, ale stejně se nemůžem zbavit pocitu, že tím arménská kultura víc ztrácí.

Je rodina s novým satelitem na plechové střeše bohatší než ta se starým traktorem a kozou na dvorku? A nebudeme za 100 let všichni všude strašně stejní?

Při jízdě mašutkou se hlasitě se smějem, že jsme si v Čechách nechávaly dělat pasovky. „Určitě je budem potřebovat na studentské šalinkarty“. Tady si na studenty nikde nikdo nehraje.P.S. Mašutka má prasklé celé čelní sklo, které pohromadě ho drží jen hodně metrů tmavé izolepy. Snažíme se moc nepřemýšlet nad tím, jak řidič vidí na silnici. Stejně jako se usilovně snažíme nemyslet na fakt, že téměř všechna auta i „autobusy“ tu jezdí na plyn. Benzinové motory si na plynové předělavají všichni doma sami. Každý má trochu jinou metodu, jiný počet různých plynových bomb a dává je na různá místa po celém autě. Zatím žádné místo ani bomba na nás nepůsobily příliš stabilně a bezpečně.

Víkend trávíme v Jerevanu. Předpovědi nelhaly, teploty se u čtyřicítky rozhodně nezastavily. Nejprve jdeme na místní vernisáž, což není nic jiného než obrovská plocha zastavěná stánky s nejrůznějšími věcmi pro turisty. Mnohem větší radost máme z koupených vějířů ze zakouřeného podchodu u stanice metra.

Svátek vody –čistoty. Byly jsme několikrát varovány, že v tenhle den nás může kdokoli polít, ale nedovedly jsme si přesně představit, co nás čeká. Místo symbolického kropení, které jsme očekávaly, jsme potkávaly tlupy místních chlapů s obrovskými kýbly vody, které se rozhodně neostýchali použít. Byl to den plný radosti, jak dětské, tak té trošku škodolibé u lidí, kterým se podařilo kolemjdoucí polít tak, že na nic nezůstal ani centimetr suché kůže. Cítily jsme se všem najednou blíž, nepotřebovaly jsme slova a pohledy byly vše říkající. Tento svátek čistoty má něco do sebe, alespoň na chvíli smyl všechny starosti, obavy, ale také rozdíly mezi lidmi. Všichni jsme byli jedna velká „tlupa“ naskrz mokrých lidí, kteří se nemohli přestat smát.