První týden v Jerevanu

JEREVAN A OKOLÍ

Jerevanská architektura chaosu složená z černých paneláků, opuštěných novostaveb a silnic, které jsou asfaltové jen do půlky, zbytek prostě chybí. Ploty z rezavých střešních krytin, hrnců a dveří aut. Všude troubení starých mikrobusů aneb mashrutek, kam se ve špičce vejde kromě 13 sedících lidí ještě jednou tolik těch, kteří stojí (i když oficiálně je na dveřích napsáno, že je zakázáno převážet stojící osoby. Mimochodem, v azbuce, klasicky).

Poprvé vidíme arménský Ararat, jež není v Arménii. Hned při první zmínce je nám však naznačeno, že Arméni stejně východnímu Turecku říkají Západní Arménie. Prázdné luxusní vily, které zde staví Arméni z diaspory nebo jsou rozestavěny a jejich majitelé odjíždí do zahraničí, aby si na ně vydělali.

V Jerevanu jsou zejména starší budovy stavěné z tradičního kamene, tufu, který dává městu jeho typicky narůžovělou barvu. Při pohledu ze schodů v naší zahradě však Jerevan hraje mnohem více barvami, které se mění, a to doslova z minuty na minutu. Barvy nás na Jerevanu i jeho okolí stále fascinují. I tráva a půda zde mají jinou barvu.

DOPRAVA

Mercedesy se zahulenými starými Ladami se vesele předjíždějí v místech, kde se stěží vejde jeden. Dopravujeme se tu nejčastěji místními mashrutkami, mají totiž své kouzlo i přes nedýchatelný vzduch, málo místa a úporné horko.

První jízda jerevanským taxi. Za 15 ko

run. Na cestě, za kterou bychom v Čechách daly alespoň 500,-. První setkání s arménskou hudbou, která nám zní nesmírně východně. Jméno jsme si samozřejmě nezapamatovaly, a tak napomoc přišla Wikipedia, která bravurně odhalila pod hesly „famous armenian singers“ v podsekci rabiz (slovo v arménštině znamená něco jako spodina) music rodinu Asatryanů, a tak jsme si již brzy začaly při umývání nádobí pouštět „Sirem, sirem“J

Slova „in armenia we have crazy drivers as well as crazy pedestrians“ místní přechody a silnice vysvětlují asi nejlépe. Na červenou se tu nejen jezdí, ale i chodí zcela běžně. My jsme takhle suverénně vykročily do silnice dvakrát a z toho nás dvakrát malém přejelo asi 10 aut naráz.

BYDLENÍ

Bydlíme v prvním patře domečku, spolu se dvěma, teď už jen jednou Arménkou. Původní chaos v kuchyni, na dvorku a vlastně v celém našem obydlí jsme během dne přetvořily na poměrně logicky uspořádané prostory. Vařič už není na zemi , uprostřed dvorku už nestojí starý gril nebo co to vlastně bylo atd.

Elektrický proud se střídá přesně podle toho, jak kdo v koupelně pouští silně vodu (písničku „byl to ten slavný den, kdy k nám byl zaveden elektrický proud“ ne a ne dostat z hlavy). Po pár dnech podivování se, proč to světlo pořád mění intenzitu, se teď v takových situacích na sebe jen podíváme, pousmějeme se a řekneme si, že už je to vlastně klasika J, slovo klasika tu začínáme používat čím dál tím častěji.

První kafe na schodech do prvního patra. Tyto schody se staly naším nejoblíbenějším místem z celého domu, večeříme zde, posloucháme rádio, píšeme, nebo jen tak rozjímáme o životě. Proměňující se barvy Jerevanu jsou pro nás tím nejkrásnějším divadlem. Dokonce jsme ve čtvrtek pozorovaly UFO - ať už to bylo cokoli J

Už jsme se odhodlaly používat místní vypálené zásuvky, kam se rozteklé konce spotřebičů jen lehce přikládají. Varná konev ještě jde, ale vařič je po domácku vyrobený z cihly a dvou spirálek.

POČASÍ A ČAS

Přestože celou noc lilo, země je zas rozpraskaná a zase už od 10 hodin je přes 30°. V Arménii pojem teplo získává zcela nový rozměr, naše těla byla v takovém šoku, že asi první tři dny jsme se nemohly zbavit nateklých rukou a nohou. Dnes už jsme schopné říct, že je chladno ve třiceti stupních.

Promýšlíme, co se dny dovolené a volnými víkendy. Potřebovaly bychom tu být alespoň rok, abychom stihly všechno, co jsme naplánovaly.

Vstávání po hodině zaklapávání třech telefonů se stává normou. Jedinou příjemnou součástí tohoto ranního rituálu jsou snídaně, místní mléko, macun (domácí jogurt), lavaš (místní chleba) a spol. prostě nemají konkurenci.

Volné chvíle trávíme opravováním záchodu.

Naše práce se stává velmi profesionální. Oblepování kapajících kohoutků izolepou nepomáhá. Když chvíli nekape záchod, nefunguje bojler, ale takové věci nás nerozhází. Ve světě, kde je vzácnost, když něco funguje, tak jak má, prostě člověk přestane řešit blbosti a soustředí se na to, co je důležité. Smysl pomalu ale jistě nacházíme s novými nápady a úkoly v naší práci.

ARMÉNŠTINA

Arménština je výzva. I přes týdenní intenzivní kurz je pro nás stále jen těžko rozluštitelnou směsí nenapodobitelných zvuků a nenapsatelných pímen. Pomalu se učíme časovat slovesa a tak vymýšlíme věty, kterými ohromíme prodavačku.

Celkově se velmi rychle seznamujeme jak s prodavači, tak se sousedy a toto přátelství se

prohlubuje s každým dalším naučením arménským nebo ruským slovem. Podle obdivných pokyvování nad naší teatrální konverzací v obchodě jsme pravděpodobně jediné z dobrovolníků, kdo se učí. Většina se totiž dorozumí rusky.

Je nám jasné, že se sem jednou vrátíme, o tom kdy a jak velmi intenzivně přemýšlíme.