asi půl hodiny po 12, čímž přidělává vrásky nejenom nám, ale i lidem, kteří na nás čekají.)Na školení jsme se konečně seznámily i s dalšími dobrovolníky EVS a mimo jiné nám došlo, že i dobrovolničení v ZOO má obrovský smysl.
Jeden večer se vlastně nedopatřením ocitáme na setkání jerevanských couch-surferů, kde si po příchodu mezi 10 arménských chlapů první chvíle připadáme jako mimozemšťani. Po dalších dvou pivech však tenhle pocit mizí a nakonec s nimi trávíme mnohem víc času, než bychom na začátku čekaly. Po půlnoci se na trávníku u labutího jezera (zase bez labutí) rozdělujeme na 2 skupinky. Zatímco jedna řeší nejvhodnější možný účes pro Arménce žijícího v Americe, který si přijel pro svou arménskou babičku, druhá diplomaticky mlčí u monologu ohledně války s Ázerbájdžánem, napadení Tureckem a mírumilovnou invazí do Československa. Nevíme, jestli je překvapivější poslouchat tak zkreslenou realitu nebo fakt, že ji posloucháme od člověka, který žil 15 let v Evropě. Je zvláštní, jak se tu člověk může setkat s někým, kdo strávil půlku života ve světě a má mnohem víc úzkoprsé názory než člověk, který celý život nevytáhl paty z rodné vesnice.
Nenecháváme se odradit vykecávající paní za jedinou otevřenou pokladnou, která se s námi nechce bavit jinak než arménsky, a očividně ji vlastně otravuje, že se ji na něco chceme zeptat. Naše odhodlanost se nám vyplácí. První, koho oslovíme z hloučku postávajících pánů, nám nabízí, že nás tam sveze. To ještě netušíme, co vše s tímto na první pohled nenápadným malým milým pánem podnikneme.
Nejenže nás na místo doveze, ještě nás stihne seznámit se svou rodinou, pozvat na výborný oběd a provede nás s historickým výkladem po městu Aštarak a jeho okolí. Pán nám s dalekohledem ukazuje tak blízké a přitom uzavřené hranice s Tureckem, přičemž několikrát nezapomene zmínit, že na druhé straně nežijí Turci, ale ti milí Kurdové.
Pohostinnost místních nezná mezí. I když je nám trapné se nechat takhle hostit, líbí se nám vzájemná blízkost místních lidí, ke které se pomalu a ostýchavě začínáme přidávat.
Při loučení si uvědomujeme, že obejmout někoho, koho známe jen pár hodin, je mnohem přirozenější a samozřejmější než to v Čechách vypadá. Stejně jako se tady samozřejmě nikdo neomlouvá, když se někoho nevědomky dotkne a ani když mu vědomě sedí v mašutce na klíně. Je paradoxní, že v tak konzervativní Arménské společnosti jsou si lidé mnohem blíž než bychom čekaly.