Třetí týden v Jerevanu

Třetí týden byl v duchu školení o fundraisingu a fungování NGOs v USA od lidí z Peace Corps. Kupodivu se nenaplnilo naše očekávání amerických frajírků, kteří nám přišli říct, „jak se to má dělat“ a bylo to příjemně a užitečně strávených 6 hodin s lidmi, kteří opravdu chtějí někde pomoct. Zároveň jsme víc pochopily problémy, které mají arménské neziskovky, a došlo nám, že komunikace s pobočkami, které často ani nemají přístup k internetu, musí být o něco větší výzvou. (Čím dál tím větší výzvou je zároveň i komunikace s naší arménskou koordinátorkou, která – ačkoli přístup k internetu má- šíří potřebné informace s rychlostí blesku
asi půl hodiny po 12, čímž přidělává vrásky nejenom nám, ale i lidem, kteří na nás čekají.)Na školení jsme se konečně seznámily i s dalšími dobrovolníky EVS a mimo jiné nám došlo, že i dobrovolničení v ZOO má obrovský smysl.

Jeden večer se vlastně nedopatřením ocitáme na setkání jerevanských couch-surferů, kde si po příchodu mezi 10 arménských chlapů první chvíle připadáme jako mimozemšťani. Po dalších dvou pivech však tenhle pocit mizí a nakonec s nimi trávíme mnohem víc času, než bychom na začátku čekaly. Po půlnoci se na trávníku u labutího jezera (zase bez labutí) rozdělujeme na 2 skupinky. Zatímco jedna řeší nejvhodnější možný účes pro Arménce žijícího v Americe, který si přijel pro svou arménskou babičku, druhá diplomaticky mlčí u monologu ohledně války s Ázerbájdžánem, napadení Tureckem a mírumilovnou invazí do Československa. Nevíme, jestli je překvapivější poslouchat tak zkreslenou realitu nebo fakt, že ji posloucháme od člověka, který žil 15 let v Evropě. Je zvláštní, jak se tu člověk může setkat s někým, kdo strávil půlku života ve světě a má mnohem víc úzkoprsé názory než člověk, který celý život nevytáhl paty z rodné vesnice.

V sobotu vyrážíme se sbalenými batohy na celý víkend a noc ve stanu do místního rekreačního

střediska – k jezeru Sevan. To, co nacházíme, nás hned několika způsoby překvapuje. Kombinace stanů s plachtami od Coca Coly, rádoby západní hudby a zábavy spojená s rezavými Ladami a starými tradičně oblečenými babičkami posedávajících ve stínu nám připadá více než komická. A tak místo abychom se s místními rekreovali, vyrážíme ke 2 starým kostelům - nejznámějšímu místu u Sevanu, které však není cílem většiny zdejších rekreantů. Ti se radši koupou v ledové vodě a opalují na spalujícím slunci.

Absurditu nacpaných kostelů podtrhuje fakt, že

jeden z nich byl kdysi rozebrán, aby si z jeho kamenů jeden ze sovětských papalášů postavil sídlo. Navíc čím víc je uvnitř lidí, hlasů a krátkých sukní, tím méně důvodů, proč se dovnitř cpát taky. Odpoledne se rozhodujeme, že neděli strávíme jinde a tak čekáme, než přijde dost lidí k mašutce, která se vrací do Jerevanu.

Vlakové nádraží naproti nám má na střeše obrovskou vybledle rudou hvězdu.

V neděli vyrážíme na místní autobusové nádraží s mapou v ruce a s myšlenkou, že bychom se chtěli dostat ke kostelu Khor Virap.

Nenecháváme se odradit vykecávající paní za jedinou otevřenou pokladnou, která se s námi nechce bavit jinak než arménsky, a očividně ji vlastně otravuje, že se ji na něco chceme zeptat. Naše odhodlanost se nám vyplácí. První, koho oslovíme z hloučku postávajících pánů, nám nabízí, že nás tam sveze. To ještě netušíme, co vše s tímto na první pohled nenápadným malým milým pánem podnikneme.

Nejenže nás na místo doveze, ještě nás stihne seznámit se svou rodinou, pozvat na výborný oběd a provede nás s historickým výkladem po městu Aštarak a jeho okolí. Pán nám s dalekohledem ukazuje tak blízké a přitom uzavřené hranice s Tureckem, přičemž několikrát nezapomene zmínit, že na druhé straně nežijí Turci, ale ti milí Kurdové.

Procházíme se po rozpadlinách skoro 2000 let starého města a dějiny na nás koukají z pod každého kamene. Od kostela se přesouváme na zahradu místního správce rozpadlin, který má k našemu překvapení ve své stodole muzeum s vykopávkami, jež svým stářím strčí do kapsy nálezy ve všech českých muzeech dohromady.

Pohostinnost místních nezná mezí. I když je nám trapné se nechat takhle hostit, líbí se nám vzájemná blízkost místních lidí, ke které se pomalu a ostýchavě začínáme přidávat.

Při loučení si uvědomujeme, že obejmout někoho, koho známe jen pár hodin, je mnohem přirozenější a samozřejmější než to v Čechách vypadá. Stejně jako se tady samozřejmě nikdo neomlouvá, když se někoho nevědomky dotkne a ani když mu vědomě sedí v mašutce na klíně. Je paradoxní, že v tak konzervativní Arménské společnosti jsou si lidé mnohem blíž než bychom čekaly.

Druhý týden v Jerevanu

Druhý týden v Arménii jsme začali cestou na po příjezdové školení v Gyumri. Nebýt toho, že jsme se tu seznámili s dalšími EVSáky a poznali město, tak to bylo dost k ničemu. Jedli jsme výhradně pizzu v italských restauracích a program se smrskl na prolistování letáků stažených ze stránek EU.

Hned na začátku týdne jsme začaly druhou část projektu - práci pro organizaci zabývající se právy žen.A zase to samé kolečko vysvětlování. Jakoby na vysvětlení nestačilo, že tu jsme. Jakoby nám to neviděli na očích. Jakoby celá ta otázka nebyla nesmyslná. Neměli bychom se spíš ptát, proč se někdo NEzajímá o lidská práva?

Budeme dělat screening legislativy evropských zemí, která se týká rodin s více dětmi. Až skončíme, naše závěry se zapracují do legislativního návrhu, který podává neziskovka vládě.

Večer v obrovsky západním supermarketu děláme nákup za třetinu průměrného arménského platu. U regálu s vínem nás plynnou angličtinou osloví prodavačka. Přemýšlíme, co studovala .. práva? Ach jo.

Náš arménský kamarád nás vzal na statek nedaleko Jerevanu do města Ushi na projížďku na koních

Smáli jsme se, že při té příležitosti vlastně uspořádal takovou malou mezinárodní konferenci, protože v autě jsme jely s Němcem žijícím v Bruselu (nerad bývá označován jako z Belgie – není to prý stát ;)), s Arméncem a s Japoncem.

Celou cestu jsme se nepřestali smát.

Jeden z nejkrásnějších večerů jsme pak zakončili jerevanským pivem v hospůdce.

V posledních dnech se vídáme jen s velmi angažovanými lidmi z Evropy a Arménie a trochu tak ztrácíme kontakt s Arménskou realitou. Jakoby tu všichni organizovali kulaté stoly s politiky, byli ředitelé alespoň 1000 členné neziskové organizace nebo alespoň polovinu týdne zadarmo vyučovali angličtinu.

Zpátky na zem nás vrací večerní procházky rozpadlou čtvrtí,

kterou máme za zahradou. Špinaví chlapi, kteří opravují auta, hrají karty a usmívají se na nás. Děti, které nás na starých kolech vyprovázejí až za roh a zvědavě nás pozorují. Babky, které na krajnicích silnice sedí na plesnivých dekách a přátelsky mlčí. Koťata, vychrtlí šediví psi, slepice a krávy na dvorkách.

Zpocené, s foťákem na krku a mluvící divnou ruštinou tu působíme jako mimozemšťané.Na konci čtvrti, kde se úroveň plechových domků zvedá a kde stáří rezavých Lad trochu klesá, se nám přestává líbit. Ve chvíli, kdy si uvědomíme, že je to jenom proto, že ulice začínají působit jako velmi (ale opravdu velmi) chudý západ, se zastydíme. Snažíme se být rády, že jsou alespoň někde peníze trochu víc vidět, ale stejně se nemůžem zbavit pocitu, že tím arménská kultura víc ztrácí.

Je rodina s novým satelitem na plechové střeše bohatší než ta se starým traktorem a kozou na dvorku? A nebudeme za 100 let všichni všude strašně stejní?

Při jízdě mašutkou se hlasitě se smějem, že jsme si v Čechách nechávaly dělat pasovky. „Určitě je budem potřebovat na studentské šalinkarty“. Tady si na studenty nikde nikdo nehraje.P.S. Mašutka má prasklé celé čelní sklo, které pohromadě ho drží jen hodně metrů tmavé izolepy. Snažíme se moc nepřemýšlet nad tím, jak řidič vidí na silnici. Stejně jako se usilovně snažíme nemyslet na fakt, že téměř všechna auta i „autobusy“ tu jezdí na plyn. Benzinové motory si na plynové předělavají všichni doma sami. Každý má trochu jinou metodu, jiný počet různých plynových bomb a dává je na různá místa po celém autě. Zatím žádné místo ani bomba na nás nepůsobily příliš stabilně a bezpečně.

Víkend trávíme v Jerevanu. Předpovědi nelhaly, teploty se u čtyřicítky rozhodně nezastavily. Nejprve jdeme na místní vernisáž, což není nic jiného než obrovská plocha zastavěná stánky s nejrůznějšími věcmi pro turisty. Mnohem větší radost máme z koupených vějířů ze zakouřeného podchodu u stanice metra.

Svátek vody –čistoty. Byly jsme několikrát varovány, že v tenhle den nás může kdokoli polít, ale nedovedly jsme si přesně představit, co nás čeká. Místo symbolického kropení, které jsme očekávaly, jsme potkávaly tlupy místních chlapů s obrovskými kýbly vody, které se rozhodně neostýchali použít. Byl to den plný radosti, jak dětské, tak té trošku škodolibé u lidí, kterým se podařilo kolemjdoucí polít tak, že na nic nezůstal ani centimetr suché kůže. Cítily jsme se všem najednou blíž, nepotřebovaly jsme slova a pohledy byly vše říkající. Tento svátek čistoty má něco do sebe, alespoň na chvíli smyl všechny starosti, obavy, ale také rozdíly mezi lidmi. Všichni jsme byli jedna velká „tlupa“ naskrz mokrých lidí, kteří se nemohli přestat smát.